Ray & Max

Upír

Zpoza ocelově šedých mraků
vyklouzl paprsek měsíce,
ozářil tvář starou již mnoho věků
nad mrtvým tělem sklánějící se.
Své bělostné špičáky odtáhl od hrdla, číše své,
nad svou další proměnou již neužasne,
svíjí se v agónii, kůže jeho praská,
pak na zem odpadá tahle stará maska.
Bolest již opadá, k hrdlu se sklání
více jí ochromí jen krve sání.
Dlouhaté špičáky zbarvené krví,
nyní již upír nasycen se jeví.
Začíná svítat, blíží se ráno
vrátit se do rakve přízraku je dáno.
Do truhly ulehl bez ladu a skladu,
snad nevytušil tu ukrutnou zradu.
K dennímu spánku tedy ulehl zase
však k jeho mrtvému srdci se přiblížil klacek.
Teď je ovšem pozdě… krev kolem stříká,
do těla zabořil se dřevěný kůl jak dýka.
Upír byl pln krve, zrovna povečeřel
a tak ani jeden ze zabijáků čist neodešel.
Mrtvé tělo se pak rozpadlo v chvíli
Zbyl jenom prach - šedý a bílý.
Jeden upír skonal, však druhý probudí se,
až dvě ranky na jeho krku zacelí se,
pak další oběť vysaje zase,
tím nové pokolení zrodí se,
a vy ostatní nocí bát budete se!

 Autor mi není znám...

Ray