Upír- povídka III (E-mail, který mi změnil život)
E-mail, který mi změnil život
cl.are
Kolem mě je černočerná tma. Sedím na posteli a v duchu nadávám za další bezesnou noc. Po nekonečných pokusech o spánek to vzdávám a jdu se dívat na televizi. Nic, co by mě zaujalo. Pokračuji k počítači, trochu mě zarazí, že mám nový e-mail. To je neobvyklé, většinou mi nikdo nepíše. Napjatě otevírám zprávu ale když si přečtu podtitulek "Nepodceňujte tento e-mail" nadšení jaksi vyprchá. Další pravdivý a potvrzený e-mail. Stejně nemám nic jiného na práci. Pokračuji tedy ve čtení a zjišťuji, že jsem údajně jakési zvláštní stvoření, docela mě to pobavilo. Dále jsem se dozvěděla, něco na ten způsob "že za to nemůžu,že to mají
na svědomí geny", ale pořád mi nedocházelo o čem se tady mluví. Trochu světla do této záležitosti vnesla věta Jistě znáte některé příběhy o upírech a vlkodlacích. Věřte, že nevznikly jen tak pro nic, za nic.Cože?? Ano, správě. Přesně to jsme totiž my. Tedy ovšem až na pár nesrovnalostí. TY TEĎ OV�EM NEJSOU DŮLEŽITÉ. Nejsou důležité?! Už jsem tomu pomalu začínala věřit. Vlastně ani nevím proč. Jako bych si to už dávno sama myslela. Prosíme, hned jak si tento e-mail přečtete, neprodleně se dostavte do ulice Kostrčková 32. Vždyť to tam ani neznám? Jak mám tedy najít cestu? A mám tam vůbec jít? Jdu si lehnout.
Poprvé pod dlouhé době jsem usnula. Byla to dlouhá bezesná noc. Teď sedím nad miskou cornflaksů a přemýšlím. Vždycky mi připadalo, že do tohohle světa nepatřím. Lidé si mě neuměli zařadit, protože jsem byla prostě jiná.Teď mi už bylo jasné, že do Kostrčkovi ulice se určitě vydám. A proč ne hned?Sbalím si peněženku, klíče a už mě nenapadá nic co bych mohla potřebovat. Žádnou zbraň nemám. Kde bych jí také vzala že? Okamžitě vyrážím, ani nevím proč ale začnu běžet. Přesto, že nevím kam běžím, chovám se jako bych cestu znala odjakživa.
Po dvaceti minutách dobíhám na místo, které mi je jistým způsobem povědomé, nevzpomínám si však, že bych tu už někdy byla. Po bližším prozkoumání zjistím, že tu postávají skupinky lidí. Jako bych narušila nějakou soukromou schůzi. Znovu se cítím zmatená. Najednou jako by se něco změnilo, všichni otočí oči směrem ke mně. Cítím se.. dost zvláštně. Popojdu tedy ke skupince, která mi je nejvíce sympatická, můj plán byl, že se budu snažit se nenápadně vmísit do hovoru a optat se, co tu vlastně děláme. Ovšem někdo to udělal za mě. " Asi se ptáte, proč jsme dnes tady." Pravda. " Tak to se vám pokusím objasnit. Jistě jste si přečetli e-mail." No jasně,jinak by jsme tady asi nebyli. "Asi je vám jasné že nemůžete žít dál každý svůj vlastní život. Musíme držet při sobě. Pomáhat si. Protože skoro celý svět stojí proti nám," Možná že horory nahánějí husí kůži, ale tohle bylo doopravdy. Opravdu zvláštní pocit. Ten člověk mluvil dál a dál. Už jsem ale nepostřehla ni tak zásadního jako větu
nemůžete žít dál každý svůj vlastní život. To bylo opravdu kruté zjištění. Muž domluvil a my jsme vkročili do tajemné úplňkové noci.
Zdroj: http://bloodyash.blog.cz
_________________________________________________________________________
Max