Ray & Max

Když zemřel, tak mu jeho rodina vystavěla kryptu a vystrojila velký pohřeb, jak se sluší. Vše by bylo v pořádku, kdyby se po třech dnech strávených v rakvi neprobudil. Bylo to strašné, protože mu farář dal při pohřbu stříbrný řetěz na krk. Když se probudil a zjistil, že je upír, jako hned druhou věc zjistil, že stříbro v nové podobě asi nejradši mít nebude. Asi dvě hodiny mu trvalo, než ten hrozný řetěz ze sebe sundal.

Dasun se však řadil mezi upíry, kteří neškodí. Samozřejmě krev potřeboval, ale vždycky si ji zajistil radši od loupežníků, kteří v noci přepadávali pocestné. Jinak zabil jenom faráře. Chtěl, aby i on zažil ten pocit, až se probudí se stříbrným řetězem. Bohužel faráře pochovali jinde a on nevěděl kde.

Nemyslete si, že upírům škodí jenom stříbro. Když je někdo praští železným mečem, tak to necítí, ale obstarávat si náhradní tkáň to taky není nejlehčí. Vždycky musel za kouzelnicí, která žila na kraji lesa a čekat tam dva dny než mu kouzelnice přinese nějakou tu tkáň. Tenhle problém měl právě včera, ale kouzelnice byla naštěstí zajištěna.

Teď ale musí letět za loupežníky obstarat si nějaké to zlato pro kouzelnici a taky se zase pořádně napít. Vyrazil tedy, vylétl nad hřbitov a koukal se po ostatních hrobech, farářovu jmenovku však nikde nenašel. Slétl na cestu vedle hřbitova a jako poutník pokračoval v cestě. Měsíc dnes nesvítil, což byla výhoda, když mu  oběti neviděli do tváře, nemohli vědět, že je upír. Šel už pěkně dlouhou dobu.
"Tak dělejte, mám žízeň." Zamumlal.
Po chvíli se ohlídl a asi dvacet metrů za ním šli dva ozbrojení lidé.
"Výborně."
Teď už se jenom koukal dopředu mezi stromy. Čekal, kdy si před něj stoupnou dva maníci a řeknou mu, ať "vyvalí" všechno co má po kapsách.

Opravdu, po chvíli před něj stoupl člověk a zařval na něj přesně stejnou větu. Dasun se zasmál, ne moc na hlas, spíš jen tak pro sebe a udělal, co se od něj čekalo.
"Né, prosím nic mi nedělejte dám vám všechno, co mám," a hodil na zem měšec. Přiběhli k němu.
Jeden z nich, pravděpodobně jejich velitel se na něj kouknul.
"A to je jako všechno."
"Nic víc nemám," řekl Dasun ustrašeným hlasem.
"Dobře, nic víc, tak to seš asi pěkně chudej," řekl velitel a pokusil se ho udeřit pěstí.
Dasun mu jí chytil.
"Jenom podle toho jak se to vezme."
A zlomil velitelovi ruku. Ten zaskučel a klekl si na kolena. Dasun neváhal a kopl ho do hlavy.
V tom uviděl jak ostatní loupežníci vytahují tesáky.
"Via ra poste réne alumo." Zamumlal dasun a  udělal rukou podivné gesto.
Všichni upustili zbraně a dali se na útěk. Zasmál se. Sklonil se k velitelovi.
"Neboj, neumřeš, tak lehké to zase nebude," a zabořil mu špičáky do krku. Ten jen zděšeně vyjekl a začal ztrácet vědomí.
Dasun chvíli spokojeně nasával. Pak odvlekl nebožáka do lesa.

Vrátil se na cestu, vzal si svůj měšec a otřel si rty od krve. V tom viděl, jak k němu slétává nějaká podivná kreatura. Nasadil si kápi. A čekal. Když ta kreatura slétla na zem, tak poznal, že to není kreatura, ale upír Sehal.
"Zdravím tě Dasune, krásná noc co?"
"Počítám, že si sem neletěl tu dálku jenom, aby si zkritizoval tuhle noc…“
"Přiletěl jsem tě pozvat na zítřejší hody." Řekl Sehal pobaveně.
"Ne, já nikam neletím, víš že jsem se těch vašich zrůdností nikdy nezúčastňoval."
"Nejde jen o to ale nějaký nový upír chce s tebou změřit síly, je to bývalý farář, jeden z těch krvelačnějších."
Dasunovi to došlo téměř okamžitě.
"Jaký farář?"
"Před třema rokama tě pochoval… se stříbrným řetězem na krku."
"Přijedu ale těch vašich zrůdností se nezúčastním."
"Dal jsi slib tak ho koukej dodržet," řekl Sehal a odletěl.

Dasun se tím směrem ještě chvíli koukal. Pak vytáhl z kapsy kabátu měšec, který vzal mrtvému loupežníkovi. Otevřel ho a vevnitř byly pouze zlaté mince. Pro Dasuna neměly žádnou hodnotu, ale dlužil je čarodějce za tkáň. Vylétl tedy směrem z lesa za čarodějkou…

Další noc se probudil a věděl, že dnešní den nebude patřit k těm normálním. Dnes se má utkat s někým, kdo je pravděpodobně farář kterého zabil. Dnes si neomýval tvář vodou, ale krví a nabrousil si drápy, které většinou nepoužíval. Nasadil na sebe svůj nejlepší černý plášť, i když nejlepší není to nejvhodnější slovo, protože měl jen dva, ale tenhle byl ten lepší.

Let směrem ke klášteru, ve kterém se shromáždění konalo, nebyl nejkratší. Jako obvykle upíři už den předem zajmuli všechny kněze do podzemních kobek, vězni co v nich předtím seděli, byli všichni vysáti. Mnichové se nechávali uležet až na slavnost krve. Dasun nikdy neholdoval těmto upířím zvykům a snažil se s lidmi vycházet vcelku dobře. Viděl, že v klášteru byla rozbita skla a na místo nich tam byly pověšeny červené prapory. Nechtělo se mu vůbec vstupovat do těch prostor, ale věděl, že jinak by byl do rána vysán ostatními upíry.

Naposledy se ve vzduchu napil posilňujícího lektvaru. Slétl dolů k bráně. Složil křídla a vstoupil, poprvé po třech letech spatřil svého faráře. Viděl, jak má na všech místech těla vypadanou tkáň. Vypadal strašidelně, ale Dasun věděl, že musí překonat strach. Jinak by si toho soupeř všiml a posilnilo by ho to.

Přilétl právě včas. Obřad, jak to ostatní nazývali, právě začal. Viděl na Necruse, který přednášel všem o metodách boje s lidmi. Byla to nechutná přednáška, její úspěch mezi upíry zaručovalo to, že v ní bylo často slyšet slovo krev, vysát nebo vnitřnosti. Chvíli čekal a snažil se nevnímat. Necrus byl nejstarší a nejstrašnější z upírů. Všichni upíři se ho báli. Věděl, že po první řeči dojde na souboj. Čekal až Necrus domluví. Po chvíli byla jeho řeč u konce. Pokračoval důrazněji.

"Vidím že jsi přilétl Dasune, jsi tu poprvé a hned čekáš na souboj," řekl Necrus zlověstným hlasem který byl hlasitější než dav sirén.
"Ano, pane!" Řekl Dasun.
"Můžeme tedy začít," řekl Necrus a zasmál se.

Řady upírů se rozestoupily a uprostřed udělaly pravidelný kruh. Začal se prodírat davem směrem ke kruhu. Když došel do kruhu spatřil Krvavého patrona, jak se říkalo faráři, kterého vysál. Koukl se mu do očí – viděl pouze nenávist. Snažil se nerozrušovat strachem, strach musel zahnat někam, kde ho nebude vnímat. Teď se musí soustředit pouze na svou nenávist. Všichni ztichli.  Necros mávl rukou a tím zápas zahájil.

Oba soupeři se na sebe chvíli koukali. Dasun na nic nečekal a vylétl do vzduchu. Patron ho hned následoval. Jak vylétávali ke stropu, tak se pořád víc přibližovali.
Patron sekl, Dasunovi se podařilo uhnout a přejít v protiútok. Sekl patrona drápy do břicha. Patron vylétl ke stropu a střemhlav letěl směrem na Dasuna. Ten se pokusil uhnout, ale Patron ho srazil rukou. Ani nevěděl, že Patron má takovou sílu. Slétl až na podlahu. Narazil na tvrdé kostelní dlaždice. Koukl se na smějícího se Patrona. Vztek mu procházel celým tělem. Cítil v rukou mnohem větší sílu než předtím. Koukl se na svého protivníka jak slétá na podlahu naproti němu. Rozběhl se proti němu a srazil ho do davu. Patron se zvedl a sekl do Dasuna drápy. Utrhl Dasunovi kousek masa. Dasun cítil nenávist, vibroval vztekem. Na nic nečekal a sekl. Pak už jen viděl, jak Patron padá k zemi a krvácí. Klekl si k němu a zabořil se mu do krku. Patron naposledy zakašlal. Když Dasun vstal od nehybného těla, tak se cítil jinak, lépe.

Jakýsi hlas v jeho hlavě mu říkal: "Co se to se mnou děje." Nevnímal ho. Viděl odměnu svého vítězství, ustrašeného mnicha. Vrhl se na něj a sekl ho do zad. Mnich zaskučel. Dasun nečekal a mnicha vysál… Líbilo se mu, jak mu všichni provolávají slávu…

Celou noc se účastnil vybíjení vesnice u kostela. Už nikdy nedokázal rozumně myslet. Hlavní je pro něj jenom krev, ať už jakákoliv….

________________________________________________________________