Vlkodlak- báseň II
Vlkodlak
Mladý muž sedí ve svém pokoji v Osadě....je večer a on tuší co se stane...všichni ho varovali že nemá pít z té studny, ale on jen na to: No ták… mam velkou žízeň.
Od té chvíle se s ním dějí divné věci.....
Ten večer nemohl jsem spát,
déšť a vítr do oken buší.
Zlé věci do mé mysli začínají se drát
a všichni to o mě jistě už tuší.
Jsem vlkodlak.
Co to slyším vytí vlčí,
úplněk mě zas ozařuje.
Má ústa zas nemluví a jen vrčí,
má smečka mě opět potřebuje.
Jsem vlkodlak.
Vytí zesiluje já už běžím,
smečku cítím je nablízku.
Před naším vůdcem se klaním,
ale jenom na chvilku.
Jsem vlkodlak.
Když do noci kráčíme,
ucítíme lidské maso.
V tom cizí skupinu spatříme,
jakého hladu se nám nyní dostalo.
Jsem vlkodlak.
Drápy a tesáky zabíjejí,
aby uhasili touhu svou.
Však jeden muž stojí v opodálí,
stříbrný šíp se zaryje v tvář mou.
Jsem vlkodlak.
Velké vlčí tělo padá k zemi,
jak velká je nyní nenávist k nepříteli
a všechny zvuky okolo utichají...
Složil potulný bard, který si tu to historku vyslechl od vesničanů.
Max