Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vlkodlak- povídka III

17. 11. 2008

Vlkodlak


Samuel se vzepřel na rukou a upřel na ni děsivě černé oči. Vypadaly jako dva tunely, jimiž vane ledový chlad nepopsatelné hrůzy. Opanoval ji pocit děsu. Už se nevrátí. Je pozdě!
„Klid, Samueli,“ utěšovala ho celkem zbytečně. „Pomůžu ti.“
Lhala sama sobě. Už mu pomůže jen panák svěcené vody nebo kulka do prsou. Je pryč… přidá se k nim.. a bude zabíjet… smečka se zase rozroste o dalšího člena..
Srdce se jí sevřelo bolestí, ale přesto sáhla do kapsy pláště. Musím to skončit.. Rukou v kapse si pohrávala se dvěma předměty. Který vybere?? Jeden ho možná zachrání, ale přežilo to jen málo lidí a nikdy už pak nebyl takový jako dřív.. a pak ten druhý..je bezpečnější..alespoň pro ni. Ona sama se nevydá takovému nebezpečí, nebude tolik riskovat..
Zhluboka se nadechla.. tak jako tak se bude nejdřív muset proměnit.. Znovu se nadechla..i Samuel se přikrčil, jak kolem něj zavířil vítr. Zvedlo se listí a kroužilo v kotouči kolem dívčina těla.. vír stoupal výš, až se nebe projasnilo.. na Samuelovu tvář dopadl měsíční svit. Bolestně zaskučel a schoulil se do klubíčka. Jeho tělo děsivě nabylo na objemu a potáhlo se hustými černými chlupy, jen oči byly stejně černé a zůstaly na něm viset jen cáry šatů.
Postavil se, teď už neměl takový strach.. přibližoval se k ní a vydával hlasité vrčení, z něhož jí běhal mráz po zádech.
Nevěděla jestli na to byla připravená, ale vytáhla zbraň. Nechtěla mu nijak ublížit natož ho snad zabít, ale neměla na výběr, bránit se musela.
Vycítila, že se na ni vrhne o pár okamžiků dřív, než to udělal. Nebylo lehké držet si ho od těla. Zručně se oháněla lehkým mečem, se kterým ještě před několika hodinami trénovala u přátel…už jí to připadalo jako celá věčnost.
Měla jedinou výhodu: byl po první proměně oslabený. Být to vlkodlak v plné síle, už by byla rozcupovaná na kousky.
Konečně! Využila okamžiku, kdy se neopatrně rozmáchl – neuvědomujíc si ještě svou sílu -, vyhnula se mu a on setrvačností úderu zavrávoral, strčila do něj a než se nadál, ocitla se na jeho hrudi, sáhla do kapsy a rozhodla se pro první možnost – vytáhla lahvičku s čirou tekutinou. Zuby se zbavila zátky a vlila mu obsah do krku, pak už jen zpovzdálí sledovala, jak se zmítá a bolestně sténá.. nakonec zůstal bezvládně ležet, v lidské podobě a téměř nahý. Rozeběhla se k němu, položila si jeho hlavu na nohy a sklonila se nad ním. Dýchal jen slabě, sotva se mu zvedal hrudník.
„Vydrž, lásko…“ po tvářích jí stékaly slzy. „Nechci tě ztratit…ty to přeci zvládneš…“
Okolí jako by odráželo dívčin smutek..nezašustil ani list, nepohnul se ani stín.. teď už zase pro někoho neškodný měsíc téměř stejně smutně shlížel na zemi pod sebou…

----------------------------------------------------------------------

„A co dál, babí… přežil to? Jak to dopadlo?“ vyzvídala hnědovlasá holčička s copánky a upírala své doširoka otevřené oči na ženu, jež se právě odmlčela - dívala se z okna do zahrady, na muže vyhazujícího své nejmladší vnouče do vzduchu.
„Dobře to dopadlo,“ odvrátila se od okna a usmála se na dítě.

Autor: Aladaria Cornelia Llamara Senegrrai (18 let)

Zdroj: http://fanfiction.potterharry.net

_________________________________________________________________________

Max

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář