Vlkodlak- povídka IV
17. 11. 2008
povídka o vlkodlakovi
Tuto povídku jsem napsal z vlastní zkušenosti stavů,které mne někdy pohlcují.Děj je však fiktivní
Udeřila dvanáctá hodina.Noc už dávno rozevřela svá křídla.Úplněk jemně září svým stříbromodrým světlem,které se třpytí na orosených listech ve stromoví.Je vlažná noc a všude klid,který mne uvádí do stavu agrese.Má bujná mysl,oplývající zvířecími pudy šelmy,říká,že je ten pravý čas.Z plných plic hltám čerstvý vzduch a široce rozevřenýma očima hledím do hustých řad stromů,přímo šíleným pohledem.Tahle noc patří mne!S tichem prořezávajícím zavrčením seskočím ze zídky na všechny čtyři a po dvou,ale přikrčen s nadpřirozenou rychlostí vtrhnu do lesa.Běžím nočním lesem a kličkuji mezi stromy.Je to nádhera – ta radost z neomezeného pohybu.Mysl je naprosto uvolněná a smysly jako by se zbláznili.Všechno slyším,vnímám a přijde mi,jako bych viděl i za sebe.To vše za neukojeného pudu běžet.Jediné co je slyšet jsou mé dopady nohou o zem přerušované dlouhými skoky a mé hluboké oddychování.Najednou zavětřím jakýsi pach.Zastavím se všema čtyřma končetinama skluzem až rozryju zem a odmrštím listí.Potichu zavrčím,dřepnu si,ztuhnu a začnu větřit.Cítím pach potu a je lidský.Dostal jsem hlad.Za nedlouho slyším i tlumené hlasy lidí.Oči mi přímo planou ohněm a protínají tmu směrem k mému objektu pozornosti.Čekám.Pak se rozhlédnu nahoru a vymrštím se ze země na strom.Vylezu ještě trochu výš a s loveckým instinktem pozoruji co se bude dít.Hlasy se přibližují a objevují se obrysy tří postav.Cítím z jejich nesmělých hlasů strach.Něco mezi sebou hovoří,ale já jako bych nebyl schopen jim rozumět.Jsou to dva puberťáci s jednou dívkou.Nesou nějaký věci jako by šli provozovat rituál do lesa.Upřeně na ně zírám ze stromu s vyceněnými zuby.Holka je vyzáblá a je jen kost a kůže,ale ten napravo….vidím jeho odhalený krk a ruce.Když vidím tu mladou tkáň….to čerstvé maso pod ní…v kterém koluje teplá krev….Už to moc dlouho nevydržím i když podvědomí mi říká: ještě ne,ještě ne!Všichni tři jdou skoro mým směrem.Zrychluje se mi tep,ruce silně svírají větve a drolí kůru,z otevřených čelistí mi tečou sliny,už se to nedá vydržet,jsem jak před výbuchem.Najednou výbuch!S hromovým vrčícím řevem a několika metrovým skokem udeřím všema čtyřma o zem a vyřítím se na svojí kořist.Všichni tři strnou a začnou hrůzou řvát.Skočím s běsněním po mé oběti a strhnu ji o pár metrů dál.Zahlédnu ten strachem pokřivený obličej.Začnu trhat jeho mikinu a triko na cáry.Chci maso!Má oběť se pode mnou zmítá a nelidsky řve strachy.Nechci ho zabít.Chci aby řval a bojoval o svůj život-tak mě to baví.Vycením zuby a zakousnu se mu do ramene.Zuby projeli kůží,nasládlá krev tryská.Oběť jenom ve strnulé křeči nepřerušení kvílí bolestí.Pořád jsem zakousnut,tak započnu tedy škubama trhat živé maso.Za sebou zaslechnu kroky a zoufalý zvuky.Otočím hlavou s hubou plnou krve a akorát mne zasáhne ten druhý klackem.Znovu se napřahuje,tak skočím po něm,svalím ho na zem a zasadím mu ránu pěstí a další a další.Vřískot té strachy strnulé dívky ustál a je slyšet jenom pláč a cvaknutí.To cvaknutí byla baterka,která mi nepříjemně zazářila do tváře.Uskočil jsem a zmizel do tmy hlubin lesa.Od té doby už jsem nikoho v temnějším lese nepotkal.Už tam nikdo nechodí,neb se traduje,že tam řádí vlkodlak.
Udeřila dvanáctá hodina.Noc už dávno rozevřela svá křídla.Úplněk jemně září svým stříbromodrým světlem,které se třpytí na orosených listech ve stromoví.Je vlažná noc a všude klid,který mne uvádí do stavu agrese.Má bujná mysl,oplývající zvířecími pudy šelmy,říká,že je ten pravý čas.Z plných plic hltám čerstvý vzduch a široce rozevřenýma očima hledím do hustých řad stromů,přímo šíleným pohledem.Tahle noc patří mne!S tichem prořezávajícím zavrčením seskočím ze zídky na všechny čtyři a po dvou,ale přikrčen s nadpřirozenou rychlostí vtrhnu do lesa.Běžím nočním lesem a kličkuji mezi stromy.Je to nádhera – ta radost z neomezeného pohybu.Mysl je naprosto uvolněná a smysly jako by se zbláznili.Všechno slyším,vnímám a přijde mi,jako bych viděl i za sebe.To vše za neukojeného pudu běžet.Jediné co je slyšet jsou mé dopady nohou o zem přerušované dlouhými skoky a mé hluboké oddychování.Najednou zavětřím jakýsi pach.Zastavím se všema čtyřma končetinama skluzem až rozryju zem a odmrštím listí.Potichu zavrčím,dřepnu si,ztuhnu a začnu větřit.Cítím pach potu a je lidský.Dostal jsem hlad.Za nedlouho slyším i tlumené hlasy lidí.Oči mi přímo planou ohněm a protínají tmu směrem k mému objektu pozornosti.Čekám.Pak se rozhlédnu nahoru a vymrštím se ze země na strom.Vylezu ještě trochu výš a s loveckým instinktem pozoruji co se bude dít.Hlasy se přibližují a objevují se obrysy tří postav.Cítím z jejich nesmělých hlasů strach.Něco mezi sebou hovoří,ale já jako bych nebyl schopen jim rozumět.Jsou to dva puberťáci s jednou dívkou.Nesou nějaký věci jako by šli provozovat rituál do lesa.Upřeně na ně zírám ze stromu s vyceněnými zuby.Holka je vyzáblá a je jen kost a kůže,ale ten napravo….vidím jeho odhalený krk a ruce.Když vidím tu mladou tkáň….to čerstvé maso pod ní…v kterém koluje teplá krev….Už to moc dlouho nevydržím i když podvědomí mi říká: ještě ne,ještě ne!Všichni tři jdou skoro mým směrem.Zrychluje se mi tep,ruce silně svírají větve a drolí kůru,z otevřených čelistí mi tečou sliny,už se to nedá vydržet,jsem jak před výbuchem.Najednou výbuch!S hromovým vrčícím řevem a několika metrovým skokem udeřím všema čtyřma o zem a vyřítím se na svojí kořist.Všichni tři strnou a začnou hrůzou řvát.Skočím s běsněním po mé oběti a strhnu ji o pár metrů dál.Zahlédnu ten strachem pokřivený obličej.Začnu trhat jeho mikinu a triko na cáry.Chci maso!Má oběť se pode mnou zmítá a nelidsky řve strachy.Nechci ho zabít.Chci aby řval a bojoval o svůj život-tak mě to baví.Vycením zuby a zakousnu se mu do ramene.Zuby projeli kůží,nasládlá krev tryská.Oběť jenom ve strnulé křeči nepřerušení kvílí bolestí.Pořád jsem zakousnut,tak započnu tedy škubama trhat živé maso.Za sebou zaslechnu kroky a zoufalý zvuky.Otočím hlavou s hubou plnou krve a akorát mne zasáhne ten druhý klackem.Znovu se napřahuje,tak skočím po něm,svalím ho na zem a zasadím mu ránu pěstí a další a další.Vřískot té strachy strnulé dívky ustál a je slyšet jenom pláč a cvaknutí.To cvaknutí byla baterka,která mi nepříjemně zazářila do tváře.Uskočil jsem a zmizel do tmy hlubin lesa.Od té doby už jsem nikoho v temnějším lese nepotkal.Už tam nikdo nechodí,neb se traduje,že tam řádí vlkodlak.
Zdroj: http://www.krnac.cz
_________________________________________________________________________
Max
povýdka
(ghjkl.-, 26. 9. 2011 11:04)